Nomádem v Mexiku – přílet do Cancúnu

Po několika fajn nomádských výjezdech po Evropě v posledních letech jsem se rozhodl vyrazit trochu dál. A protože jsem se na Kanárech zamiloval do španělské kultury a zároveň jsem se chtěl podívat trochu dál do světa, ve výběru možných lokalit to nakonec vyhrála střední Amerika. A ačkoliv konkrétní plán cesty zatím neexistuje a bude se tvarovat za pochodu, začátek byl jasný – Mexiko!

Po 11 hodinovém letu z Düsseldorfu a po dlouhém přetlačování o opěrátko se spolusedícím Rusem (který si mě nakonec usmířil několika panáky koňaku), jsem se v pozdních hodinách dostal na letiště v mexickém Cancúnu. První co mě překvapilo byla absence letištní wifiny a pak taky místní teplota. Věděl jsem že tu bude teplo a zabalil se proto celkem minimalisticky, ale už při výstupu z letiště mi bylo jasné, že jsem si toho mohl vzít ještě o něco míň. Vlahý teplý vzduch s vůní oceánu jsem ale bral jako fajn přivítání.

Cancún má každopádně dvě zcela odlišné tváře. Tou známější jsou obludná letoviska s drahými hotely na pobřeží, kde baťůžkář nemá co pohledávat. Vedle toho je tu ale i samotné město Cancún ležící trochu dál od moře, které je pravým protipólem k letoviskům. Tady žijí místňáci, nejsou tu žádné stupidní turistické atrakce a je to v podstatě úplně normální město. Můžete teda snadno odhadnout, kterou cestou jsem se vydal já 🙂

Hurá do města

Lístek do města jsem si koupil přímo na letišti u okýnka místní autobusové společnosti ADO a když jsem zmínil, že budu platit v amerických dolarech, chlápek za přepážkou se nesměle porozhlídnul a vypočítal mi vlastní cenu 5 doláčů. Bylo mi jasné, že to nebude zrovna ten nejvýhodnější kurz, ale finanční ztráta byla minimální, tak jsem na jeho nabídku přistoupil 🙂

Placení v dolarech je tu mimochodem naprosto běžné (a vlastně i dost vítané), takže pokud byste s sebou měli jen tuhle měnu, není problém. Prý je s nimi ale lepší platit větší obnosy a za menší věci platit mexickýma pesos. Jen může být trochu zrádné, že znak pro mexické peso je v podstatě totožný jako ten pro americký dolar (má pouze jedno přeškrtnutí namísto dvou), takže past na turisty jak vyšitá 🙂

Na letišti jsem tedy nasedl na autobus mířící do centra, který šnečím tempem projel ostatní terminály a následně se vydal v podstatě stejnou rychlostí do města. Co mě ale mile překvapilo byla kvalita autobusu. Měkké a vyvoněné polstrované sedačky přišly po 20-hodinové cestě z Prahy celkem vhod. Jen ta proklamovaná wifina v autobusu opět nefungovala, ale popravdě jsem to ani moc nečekal. Namísto toho jsem aspoň mohl v televizi sledovat film a trénovat si španělštinu 🙂

Hostel, co bych nedoporučil

Do města jsem tedy dorazil už někdy celkem pozdě v noci a podle mapy se vydal k hostelu Kukulcan, který jsem si už před časem zabookoval. Ten sice není daleko od autobusáku, ale je přeci jen trochu stranou a cesta postranníma ulicema s chabým osvětlením ve mě moc pocitů bezpečí nevyvolávala. Zvlášť když v malém batohu na břiše nesete veškerou techniku, na které jste finančně závislí. Nakonec ale bylo všechno v pohodě a já dorazil do hostelu.

Ten pro mě ale byl dost zklamáním. Nejsem v tomhle směru sice zas tak náročný, ale po tak dlouhé cestě jsem si chtěl někde kvalitně odpočinout. Jenže hostel Kukulcan se v tomhle směru neukázal jako nejlepší volba. Z různých malůvek a dekorací to vypadalo, že to tu někdy asi i bylo fajn, ale teď se z toho stalo poměrně dost špinavé místo, kde všechno tak trochu smrdí a rozpadá se. 

Ale abych jim úplně nekřivdil, byli všichni dost milí, veselí na nápomocní. Spíš než jako ubytovací zařízení to na mě ale působilo jako dům pro pár zevláckých kámošů, kteří vedle nekonečného chlastání, tancování při karaoke a hraní playstationu občas i někoho ubytují. Pokud tedy nejste nastaveni na podobnou notu, hostel bych spíš nedoporučil 🙂

Ráno moudřejší večera

Když jsem se ale do druhého dne prospal a najedl, všechno bylo rázem veselejší. Venku bylo krásně a protože všichni vyspávali kocovinu, měl jsem celou střešní terasu jen pro sebe a mohl si tu v klidu dát ranní jógu a zameditovat si. Díky dennímu světlu a modré obloze už najednou ani to město nevypadalo tak pochybně a já ho vyrazil prozkoumat. A oproti původním velkým pochybnostem musím říct, že mě nakonec celkem mile překvapilo. O tom už ale zase příště.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.